Protože ve čtvrtek 19.3. na Pepka byl velký svátek, volno, fiesta, čekal nás den volna. V pátek sic máme vyučování, ale profesorka se minulý týden zeptala studentů, jestli mají v plánu přijít, když den předtím není škola, no a studentíci jí na rovinu řekli, že ne. Takže milá profesorka řekla, že to necháme být a hodina tedy nebude. No tak to tady chodí… asi už taky měla v plánu chatu a prodloužený víkend:) Takže jsme se na poslední chvíli rozhodly, že vyrazíme na něco naprosto tradičního, a to do Valencie na Las Fallas (http://www.spanelsko.info/fallas.htm).
Původní vyhrocený plán, že se ještě přidáme k asi milionu dalších erasmáků organizovaně jedoucích autobusem nakonec byl změněn na pohodlnějsí a očekávaně rychlejší cestu autíčkem. Jakožto řidič – francouzský kamarád Rafa, posádka – tvořící takový malý Rafův harém – Leňa, Pája, Pauliina, Monika.
Poté co jsme vyrazili obtěžkáni tak důležitými věcmi jako polštář, tři paruky, klobouk, asi sto jablek a baget (to vše plus my v mini autíčku Peugeot 106 prosím pěkně), sladce nevědomí a za notného jamování, zpívání a kravin, míjející pouště, savany, jezero, přehradu, hory, lesy jsme vesele dojeli až k jakési řiti Villargordo de Cabriel, každopádně asi 100km od Valencie. Dojeli jakože dojeli. Následoval notný zápach od převodovky, notné španělskofrancouzské nadávky a notný běh s výstražným trojúhelníkem:))
Po asi třech hodinách, po telefonátu s dokonale dutohlavou paní na 112, po tom, kdy nás stihlo navštívit asi sedm členů různých španělských policejních a pomocných sborů (moc ostří hoši a někteří svolní jít i na kafe:)), po zamávání 106ce na korbě odtahovky, po několika telefonátech s dutohlavem taxikářem a po půlhodinovém čekání na dalšího taxikáře (prostě španělsko) jsme opravdu mohli pokračovat v cestě. Nekonečně štědrá fr. pojišťovna nás totiž pozvala na jízdu asi 100km taxikem až pěkně do VLC (asi jeden z nejdražších darů, jaký jsem kdy dostala;)) Jako král a princezny jsme projížděli městem k určené adrese… z důvodu oslav byla snad půlka ulic uzavřená, ovšem my jakožto „servicio público? no problema“ jsme si to pěkně razili. A tak takové štěstí v neštěstí.
Večer jsme vyrazili do ulic, byla to akce naprosto šílená a tak nějak se mi zdálo, že to spočívá v chození v davu někam neurčito kam (nejspíš v kruzích) a hodně u toho házet petardy:) Kolem půlnoci začal hlavní program – pálení Fallas, všude bylo neuvěřitelně lidí, nešlo toho moc vidět, jen cítit žár ohně a sílu všeobecného nadšení. Po všech dobrodružstvích toho dne, utahaní jako koťata a mírně ovíněni, jsme se and ránem dostali do vytoužené postele.
Další den za notného a mocného notování „Vamos a la playa, o ouo o….“ jsme šli koupit lístky na bus v jednu v noci a hurá hurá, rychle na pláž. Tam proběhly nějaké ty pranice, stojky, dání si dvacet, piknik, další dání si dvacet a pak v neposlední řadě omáchání nohou (jistí z nás byli nedobrovolně omácháni o něco víc
, ehh).
Obalení pískem až za ušima (páč v Alcale holt pláž není, tak abychom měli nějakou tu vzpomínku;)) jsme ještě šli mrknout na přístav. Doma pak většina vyměkla a smyla písek zpoza uší, dostali jsme výbornou večeři (pravá pasta made by italians a bezchybný dezert made by czech) a už nás čekal jenom mírně vystresovaný sprintík na bus. V sobotu v sedm ráno v Alcale jako na koni (na tom by to možná bylo i rychlejší). Šéfik Rafa má prázdniny ve valencii do úterý, kdy má být jeho kára zase fit. Zatím ani nemá ponětí kde je ustájena. A tak uvidíme, kdy ho uvidíme, poněvadž ve španělsku úterý…. nemusí vždy znamenat úterý:))))
Původní vyhrocený plán, že se ještě přidáme k asi milionu dalších erasmáků organizovaně jedoucích autobusem nakonec byl změněn na pohodlnějsí a očekávaně rychlejší cestu autíčkem. Jakožto řidič – francouzský kamarád Rafa, posádka – tvořící takový malý Rafův harém – Leňa, Pája, Pauliina, Monika.
Poté co jsme vyrazili obtěžkáni tak důležitými věcmi jako polštář, tři paruky, klobouk, asi sto jablek a baget (to vše plus my v mini autíčku Peugeot 106 prosím pěkně), sladce nevědomí a za notného jamování, zpívání a kravin, míjející pouště, savany, jezero, přehradu, hory, lesy jsme vesele dojeli až k jakési řiti Villargordo de Cabriel, každopádně asi 100km od Valencie. Dojeli jakože dojeli. Následoval notný zápach od převodovky, notné španělskofrancouzské nadávky a notný běh s výstražným trojúhelníkem:))
Po asi třech hodinách, po telefonátu s dokonale dutohlavou paní na 112, po tom, kdy nás stihlo navštívit asi sedm členů různých španělských policejních a pomocných sborů (moc ostří hoši a někteří svolní jít i na kafe:)), po zamávání 106ce na korbě odtahovky, po několika telefonátech s dutohlavem taxikářem a po půlhodinovém čekání na dalšího taxikáře (prostě španělsko) jsme opravdu mohli pokračovat v cestě. Nekonečně štědrá fr. pojišťovna nás totiž pozvala na jízdu asi 100km taxikem až pěkně do VLC (asi jeden z nejdražších darů, jaký jsem kdy dostala;)) Jako král a princezny jsme projížděli městem k určené adrese… z důvodu oslav byla snad půlka ulic uzavřená, ovšem my jakožto „servicio público? no problema“ jsme si to pěkně razili. A tak takové štěstí v neštěstí.
Večer jsme vyrazili do ulic, byla to akce naprosto šílená a tak nějak se mi zdálo, že to spočívá v chození v davu někam neurčito kam (nejspíš v kruzích) a hodně u toho házet petardy:) Kolem půlnoci začal hlavní program – pálení Fallas, všude bylo neuvěřitelně lidí, nešlo toho moc vidět, jen cítit žár ohně a sílu všeobecného nadšení. Po všech dobrodružstvích toho dne, utahaní jako koťata a mírně ovíněni, jsme se and ránem dostali do vytoužené postele.
Další den za notného a mocného notování „Vamos a la playa, o ouo o….“ jsme šli koupit lístky na bus v jednu v noci a hurá hurá, rychle na pláž. Tam proběhly nějaké ty pranice, stojky, dání si dvacet, piknik, další dání si dvacet a pak v neposlední řadě omáchání nohou (jistí z nás byli nedobrovolně omácháni o něco víc
, ehh).
Obalení pískem až za ušima (páč v Alcale holt pláž není, tak abychom měli nějakou tu vzpomínku;)) jsme ještě šli mrknout na přístav. Doma pak většina vyměkla a smyla písek zpoza uší, dostali jsme výbornou večeři (pravá pasta made by italians a bezchybný dezert made by czech) a už nás čekal jenom mírně vystresovaný sprintík na bus. V sobotu v sedm ráno v Alcale jako na koni (na tom by to možná bylo i rychlejší). Šéfik Rafa má prázdniny ve valencii do úterý, kdy má být jeho kára zase fit. Zatím ani nemá ponětí kde je ustájena. A tak uvidíme, kdy ho uvidíme, poněvadž ve španělsku úterý…. nemusí vždy znamenat úterý:))))
