LISABON - LISBOA - MUITO BEM!!

Aneb jak jsme vyrazily 25.-28.3. na návštěvu za našimi jižanskými sousedy do Portugalska, a to rovnou do hlavního města Lisabonu. Řeč je o Marovi, Lukym a Leni. A ničivé množství fotek na:
http://dublenka.rajce.idnes.cz/Lisboa_25.-28.3.2009/

Cesta byla zpočátku trochu trnitá, hlavně když jsme zjistily, že fikaní Madriďané vymysleli, že v noci se na letiště jezdit nebude. S tím jsme moc nepočítaly, ale neva, za hoďku jsme pobalily své tři čtyři švestky a hurá posledním spojem na letiště, kde jsme strávily klikáním v kavárně krásných pět nočních hodin:)

První den byl pohodičkový, užívaly jsme si krásný byteček ve staré lisabonské čtvrti Belém (foto hore), vyrazily zkouknout okolí a koupit Portské samozřejmě!! A to jsme večer v kruhu přátel – a téměř rodinném – vypili, někteří odvážlivci ještě vyrazili do ulic.

Další den jsme šly dýchat atmosféru pod super a tak trochu okopírovaný most a na naprosto romantický hrad:)) a do centra a Lisabon jsme pasovaly na „to je ňákej Dubrovník, ne?“ a u obou se zařadil na přední příčky žebříku krásných měst.

Tímto ovšem výživný den nekončil, do rukou se nám dostaly VIP pozvánky na oslavu 25. výročí jednoho klubu, jóó a jak nám se něco takového dostane do ruky… Zn.: společenské oblečení a celý večer drinky for free. Jo! Tak teď ať pracuje představivost a posouváme se rovnou k sedmé hodině ranní, nacházíme se na ulici, za námi se ozývá zvuk zavírajících se dveří klubu, dámy maj odumřelé nohy z podpatků, ztracenou naušnici a mašličku, páni.. nevím, ale asi ležérně rozepnuté sako:)

Doma toastíky, Nirvana a gramec, zas pobalit švestky a co lepšího nás mohlo napadnout než vyrazit směr přístav-pláž-oceán-dálka--. Po cestě noblesně narazit čelem čelně do skla, čímž bych se normálně nechlubila, ale.. představte si to!! Taková psina a boule!:) U trajektu nevěděli, či jsme výtržníci nebo blázni, ale Na Druhou Stranu jsme dorazili, pak to Mara vzal rovnou okružní jízdou domů (a to jsem musela prásknout!) a my se dokodrcali teda k tý vodě, nó. Nikdo tam nebyl, pač jižani mají v tuto dobu půlnoc a pak ještě jsme šli udělat radost paní do kavárny a dali si kafe Kafe – pořádné – a palačinky, u toho trošku klimbali ale dobrý. A další skvělý nápad dne – šlofík na pláži přes poledne – přesně 11-13 h, značka ideál. Jak sou starý, tak jsou blbí… Nicméně Pája jako správná chica rubia to zatáhla a šla do stínu, no my s Lukym byli ti blbí. Ha, ale on se spálil jako lobster a já ne:)) Každopádne.. asi to bolelo.










Odpoledne jsme vyrazili obdivně vzdychnout nad Sizou a Calatrávou a celkově EXPO, beton se tam vznáší jako nic, fontány si dělají vlny jak se jim zlíbí a most tam mají tak dlouhý, že vede určitě až do paralely. Náš slavný pobyt byl zakončen luxus ní žraničkou všeho možného, především pocházejícího z moře – krabíček, krevetky, nožky většího krabíčka, pravá krabí pomazánka podávaná v krabíčkovi.. S kladívkem v ruce si člo věk připadal jako ve scéně s hostinou z Jedna ruka netleská. K tomu zelené šumivé víno – mňamózní, monstrózní – a plkání do pozdních hodin. Ráno rychle vstát, zase ty švestky, nechat si ujet autobus a nezmeškat letadlo. Poslední zúčtování mluví za své – kopa ó zážitků, poměr spánku a bdění, poměr vody a alkoholu. Kvalitní výlet!!

VALENCIA - LAS FALLAS

Žánr: pohádka + drama + komedie + tragédie + akce

Protože ve čtvrtek 19.3. na Pepka byl velký svátek, volno, fiesta, čekal nás den volna. V pátek sic máme vyučování, ale profesorka se minulý týden zeptala studentů, jestli mají v plánu přijít, když den předtím není škola, no a studentíci jí na rovinu řekli, že ne. Takže milá profesorka řekla, že to necháme být a hodina tedy nebude. No tak to tady chodí… asi už taky měla v plánu chatu a prodloužený víkend:) Takže jsme se na poslední chvíli rozhodly, že vyrazíme na něco naprosto tradičního, a to do Valencie na Las Fallas (http://www.spanelsko.info/fallas.htm).
Původní vyhrocený plán, že se ještě přidáme k asi milionu dalších erasmáků organizovaně jedoucích autobusem nakonec byl změněn na pohodlnějsí a očekávaně rychlejší cestu autíčkem. Jakožto řidič – francouzský kamarád Rafa, posádka – tvořící takový malý Rafův harém – Leňa, Pája, Pauliina, Monika.

Poté co jsme vyrazili obtěžkáni tak důležitými věcmi jako polštář, tři paruky, klobouk, asi sto jablek a baget (to vše plus my v mini autíčku Peugeot 106 prosím pěkně), sladce nevědomí a za notného jamování, zpívání a kravin, míjející pouště, savany, jezero, přehradu, hory, lesy jsme vesele dojeli až k jakési řiti Villargordo de Cabriel, každopádně asi 100km od Valencie. Dojeli jakože dojeli. Následoval notný zápach od převodovky, notné španělskofrancouzské nadávky a notný běh s výstražným trojúhelníkem:))
























Po asi třech hodinách, po telefonátu s dokonale dutohlavou paní na 112, po tom, kdy nás stihlo navštívit asi sedm členů různých španělských policejních a pomocných sborů (moc ostří hoši a někteří svolní jít i na kafe:)), po zamávání 106ce na korbě odtahovky, po několika telefonátech s dutohlavem taxikářem a po půlhodinovém čekání na dalšího taxikáře (prostě španělsko) jsme opravdu mohli pokračovat v cestě. Nekonečně štědrá fr. pojišťovna nás totiž pozvala na jízdu asi 100km taxikem až pěkně do VLC (asi jeden z nejdražších darů, jaký jsem kdy dostala;)) Jako král a princezny jsme projížděli městem k určené adrese… z důvodu oslav byla snad půlka ulic uzavřená, ovšem my jakožto „servicio público? no problema“ jsme si to pěkně razili. A tak takové štěstí v neštěstí.

Večer jsme vyrazili do ulic, byla to akce naprosto šílená a tak nějak se mi zdálo, že to spočívá v chození v davu někam neurčito kam (nejspíš v kruzích) a hodně u toho házet petardy:) Kolem půlnoci začal hlavní program – pálení Fallas, všude bylo neuvěřitelně lidí, nešlo toho moc vidět, jen cítit žár ohně a sílu všeobecného nadšení. Po všech dobrodružstvích toho dne, utahaní jako koťata a mírně ovíněni, jsme se and ránem dostali do vytoužené postele. Další den za notného a mocného notování „Vamos a la playa, o ouo o….“ jsme šli koupit lístky na bus v jednu v noci a hurá hurá, rychle na pláž. Tam proběhly nějaké ty pranice, stojky, dání si dvacet, piknik, další dání si dvacet a pak v neposlední řadě omáchání nohou (jistí z nás byli nedobrovolně omácháni o něco víc, ehh).



























Obalení pískem až za ušima (páč v Alcale holt pláž není, tak abychom měli nějakou tu vzpomínku;)) jsme ještě šli mrknout na přístav. Doma pak většina vyměkla a smyla písek zpoza uší, dostali jsme výbornou večeři (pravá pasta made by italians a bezchybný dezert made by czech) a už nás čekal jenom mírně vystresovaný sprintík na bus. V sobotu v sedm ráno v Alcale jako na koni (na tom by to možná bylo i rychlejší). Šéfik Rafa má prázdniny ve valencii do úterý, kdy má být jeho kára zase fit. Zatím ani nemá ponětí kde je ustájena. A tak uvidíme, kdy ho uvidíme, poněvadž ve španělsku úterý…. nemusí vždy znamenat úterý:))))